Svědectví Katka (Chodící)

Na první akci Vstaň a choď, podzimní duchoví obnovu 2019, jsem se dostala díky mé kamarádce Lucce. Lucka je několik let na invalidním vozíku, nebo, jak na Vstaň a choď říkáme – je jezdící. Přes internet se dozvěděla o Vstaň a choď a moc si přála jet. Já se vypravila s ní, především jako podpora a asistent, přeci jen, z Prahy do Ostravy jela Lucka na vozíku poprvé…
 
Od akce samotné jsem neměla moc velká očekávání, možná bych i raději zůstala v klidu v Praze. Naštěstí se tak nestalo!
 
Vstaň a choď byl „nářez“ od prvních chvil, já totiž čekala, že všichni jezdící budou zhruba ve stavu jako Lucka,  tedy „pouze“ s nefunkčními nohami. Když jsem viděla, kolik lidí je handicapovaných tak těžce, že potřebují asistenci i k naprosto běžným úkonům, byla jsem nejdříve velice smutná. Nikdy předtím jsem takové lidi nepotkala! Celý první den a noc jsem jen přemýšlela nad tím, jak je to hrozné a nemohla jsem se soustředit na nic z programu.
 
Díky Bohu a Jeho milosti jsem se po odpolední adoraci začala na věc dívat jinýma očima. Začala jsem se s těmi lidmi bavit a přišla jsem na to, že například o víře, ale i o běžných životních věcech, uvažují podobně jako já, a že si s nimi mohu krásně popovídat. Už jen za tuto zkušenost to stálo a jsem Vstaň a choď velice vděčná.
 
Další intenzivní zkušenost jsem zažila také na této adoraci, kdy se mladík, který má opravdu velký tělesný handicap, doslova sesul ze svého vozíku, aby několik minut mohl klečet na zemi před Kristem v Eucharistii. Ten moment, a odevzdanost s důvěrou, které byly velmi intenzivně v celém kostele přítomny, si budu pamatovat snad do konce života.
 
Účasti na Vstaň a choď tedy rozhodně nelituji. Jsem za ni naopak velice vděčná a doufám, že se budeme s Luckou moci účastnit dalších akcí, kde se potkáme s kamarády, s nimiž jsme od té doby pravidelně v kontaktu.