Dvě vozíčkářky si podávají ruce

Vzpomínky na benefiční koncert Vítka Pískovského

Děkujeme Vítku Pískovskému za benefiční kytarový konce pro naše společenství 11.11.2016 v kostele Ostrava – Třebovice, celkem se vybralo 7.224 Kč. Všem dárcům ze srdce děkujeme. 

Videozáznam z koncertu si můžete prohlédnout zde.

Skladby byly prokládané krátkým rozjímáním:

1) Jean Vanier – z knihy RODÍ SE NOVÁ NADĚJE 

Když manžel nebo manželka od druhého příliš očekávají a chtějí po něm, aby naplnil všechny citové potřeby, nastává velké riziko rozchodu, a právě toho jsme dnes svědky. Rodiny se rozpadají, individualismus se stává ještě zarytějším a je vystřídán strašnou samotou, od níž se snažíme odvést pozornost tím, že pracujeme ještě víc, abychom vydělali ještě víc peněz, abychom byli ještě úspěšnější a měli ještě více rozptýlení. To vše mimo jakýkoliv řád a autentický vztah k ostatním. Ale všechno to rozptýlení lidi uzavírá do ještě hlubší samoty a oni upadají do zhoubného kruhu utrpení a pokusů na toto utrpení zapomenout. 

Komunita lásky se z manželství, rodiny nebo ze skupiny lidí stává tehdy, když jeden začne milovat druhého a začne se starat o každého jednotlivce. 

V takové komunitě – společenství každý projde proměnou. Je vyzván k poznání a přijetí sebe i druhých, povolán ke spolupráci vytvořit místo pro lásku a najít pramen sdílení, které pomáhá porozumění. Tehdy se společenství stává místem – cestou k uzdravení – tehdy se rodí nová naděje. 

2) SPOLEČENSTVÍ 

Jean Vanier ve své knize KRÁSA LIDSKOSTI píše: 

„V době od svého dětství až dosud jsem prožíval tři velice odlišná období. Když mi bylo třináct, vstoupil jsem k námořnictvu a strávil osm let ve světě, kde jsme se museli vyhýbat slabosti za každou cenu. Vyžadovalo se od nás, abychom byli zdatní a rychlí, abychom stoupali v žebříčku úspěšnosti. 

Tento svět jsem opustil a otevřel se mi jiný – svět myšlení. Mnoho let jsem studoval filosofii. Napsal jsem doktorskou práci o aristotelské etice a zahájil jsem kariéru vysokoškolského profesora. A znovu jsem se ocitl ve světě, kde jsem se musel vyhýbat slabosti, nevědomosti a neschopnosti – výkonnost byla vším. 

A pak jsem ve třetím období svého života objevil lidi, kteří jsou slabí, mají mentální handicap. Zasáhl mně nesmírně rozsáhlý svět bídy, slabosti a křehkosti, s nímž jsem se v nemocnicích a domovech pro mentálně postižené setkal. Odešel jsem ze světa teorií a idejí o lidských bytostech, abych objevil, co skutečně znamená být člověkem, být mužem nebo ženou.“ 

Postupně jsem se učil hlubokým pravdám o tom, jak je třeba budovat skutečné společenství lásky, ne společenství úspěchu, soutěživosti, výkonu či dokonalosti. 

Objevil jsem společenství, které používá slabost jako most, most, který spojuje člověka s člověkem. Most lásky, porozumění, úcty a vzájemné pomoci. 

3) ROZHODNUTÍ 

Vanier stále znovu zdůrazňuje, že během svého života učinil jeden zásadní objev, že jsme uzdravováni chudými a slabými, že jsme jimi 

proměňováni, pokud s nimi vstoupíme do vztahu, že slabí a zranitelní lidé mají našemu světu co dát. 

Matka Tereza vstoupila do vztahu s lidmi plnými slabostí, pomáhala těm nejchudším v Indii a prožila plnohodnotný smysluplný život. 

Jak říká Exupery: „Uskutečnila se“. Náš svět se stále skrývá, každý člověk se bojí, že bude odhalen ve své slabosti a vystaven posměchu, to je obrovská nesvoboda. 

Ale svatý Petr odhaluje svoji slabost. Staví se do pravdy, když říká: „Zradil jsem“. 

Jeho vyznaná slabost mu dala křídla a svobodu obrátit se, změnit se, 

vstát a milovat. 

Rozhodla jsem se pro svobodu, která žije z pravdy mých slabostí i darů 

(a spolu s marnotratným synem říkám vstanu a půjdu ke svému Otci.) 

4) DAR 

Přijela jsem na duchovní obnovu VSTAŇ A CHOĎ. Nebylo to poprvé. Vracím se zde, tady jsme všichni pozváni vstát a chodit, nejen ve svém srdci, ale i navenek skrze skutky milosrdenství, skutky lásky, kdy my chodící pomáháme jezdícím (většinou lidem na vozíku) a oni nám pomáhají tím, že si nechají pomoci a naše srdce může růst nejen teoreticky, ale i prakticky opravdově zakoušet lásku, dávat a přijímat ji. Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh. 

Předposlední den obnovy jsme šli na pouť k bráně milosrdenství, z pohledu zvenčí – výlet. A já doprovázela nevidomou dívku. Neznala a neviděla cestu, tak jsem jí vše popisovala. Barvy, tvary, stromy, lidi. Na konci obnovy jsem pak svědčila o tom, jak mně ona nevidomá učila vidět. Děkovala jsem jí, že díky ní jsem prohlédla a viděla tu krásu, kterou jsem neviděla. 

5) POKOJ (chvála tobě Bože) 

V jídelním stanu byla svačina, přisedla jsem si k nevidomé dívce a chlapci na elektrickém vozíku. Povídali jsme si. Chlapec měl chuť na buchtu a oslovil mně. Seděla jsem naproti němu přes stůl. Nevidomá dívka seděla vedle něj. Nabídla se, že mu pomůže. Nechala jsem ji. Zvládli to, očividně se dobře bavili. Smála jsem se. 

Oba mi pak vyprávěli, že to není poprvé, kdy si pomohli. Když se vraceli z oběda asi kilometr cesty, šli spolu. Zvuk elektrického vozíku ji bezpečně vedl domů. Když bylo potřeba, počkal. 

A ve mně najednou zavládl hluboký pokoj z lásky, která všemu dává smysl.+ 

(Chvála tobě Bože.) 

6) UŽ NEUTÍKÁM 

Vzpomínám  

si, jak jsem ve svém dětství jezdila s prarodiči po příbuzných nebo oni jezdili k nám. Milovala jsem ty chvíle, kdy nás dospělí brali mezi sebe, nepovyšovali se, ani nás neponižovali. Vytvářeli prostor sdílení, prostor přijetí, bezpečí a úcty. 

Jezdili jsme také do rodiny, kde měli dospělého syna (měl asi 20 let), kterému dětská mozková obrna znesnadňovala kontakt s druhými. Chodil, ale jeho ruce byly těžkopádné a komunikace velmi obtížná. Jeho slova byla pro mně nesrozumitelná. Sledovala jsem dospělé kolem sebe, s jakou trpělivostí naslouchají jeho sdělením, jak se díky nim cítí jako jeden z nich. 

Ale byl ve mně strach zůstat s ním o samotě. Nechtěla jsem se cítit trapně, že mu nerozumím anebo, aby on nebyl smutný. Vyhýbala jsem se mu, s veškerou zdvořilostí se mi to dařilo. Měla jsem ho ráda, ale vlastně jsem neustále utíkala. 

Až jednou, to už jsem byla vdaná, jsme pořádali tábor pro kmotry a kmotřence. Má teta tam vařila a chtěla vzít svého bratra sebou. Souhlasila jsem. A jemu to udělalo radost. 

Další rok to pro mě byla samozřejmost, že pojede s námi. Čekala jsem naši nejmladší dceru, a tak jsem se nemohla účastnit všeho programu. Všichni odešli na bojovku do lesa. Zůstali jsme na tábořišti sami. V hlavě mi vířila spousta myšlenek jak se vyhnout té chvíli ve dvou. Nejlepší se mi zdál odůvodnitelný fakt, že jsem těhotná a potřebuji si odpočinout. Snad z té úzkosti jsem vystřelila k nebi prosbu: „Bože, pomoz mi.“ Neutekla jsem, zůstala a dvě hodiny jsme setrvali v rozhovoru. Byl to zlom. 

Letos na obnově VSTAŇ A CHOĎ jsem si na tuto chvíli vzpomněla, a děkovala Bohu za tu zkušenost, neboť mí noví přátelé mají taky vadu řeči a já bych byla ochuzena o jejich sdílející se srdce. 

7) KŘIŽOVATKA BOLESTI 

V komunitě lásky jsem veden k tomu, abych poznal, že nepřítel (tedy mně nepříjemný člověk) je vlastně trpící osoba, že si skrze ni mohu uvědomit vlastní slabost, nedospělost, a vnitřní chudobu, která ve mně vyvěrá na povrch. 

Setkání s takto trpícím člověkem mně vede na křižovatku bolesti, kdy se rozhoduji mezi cestou oběti, sebelítosti, hněvu, skrývání, bezmoci, nebo se rozhodnu pro cestu milosrdenství, naděje, trpělivosti, poznání a odpuštění. Žádná z těchto cest není lehká, ale jen jedna z nich vede k životu. 

8) CESTA SVOBODNÉ VŮLE K LÁSCE 

Vnímejme své myšlenky, neboť z nich se stanou slova. 

Vnímejme svá slova, neboť z nich se stanou skutky. 

Pozorujme své skutky, neboť z nich se stávají zvyky, které dláždí cestu našemu životu.