Zdeňka s mikrofonem

Svěděctví L. (chodící)

Pro mě bylo moje první Vstaň a choď opravdu něco výjimečného. Do té doby jsem vlastně neměl nikdy příležitost jednat s handicapovanými lidmi, v mém okolí nikdy nikdo takový nebyl. A z toho důvodu byl zkreslený i můj pohled na tyto lidí. Bral jsem je a díval se na ně jako na děti, protože jsem špatně rozlišoval, jestli se jedná o fyzický nebo mentální handicap, viděl jsem, že potřebují péči, ale nic víc jsem nevěděl. Teď je ale všechno jiné. Na Vstaň a choď jsem si uvědomil, že se tohle musí rozlišit.  Že to nejsou „děti“, ale dospěli lidé, kteří pracují nebo studují na vysoké škole a že je potřeba brát je normálně jako všechny ostatní. Člověk má zkreslené představy, ale až při styku s jinými si uvědomí, že je vše jinak než si myslel. U mě to změnilo pohled na všechny kolem mě. Samotné společenství mě překvapilo, jak jsou všichni příjemní a otevření a všude je vidět ochota a láska k druhým. Přál bych si, aby to takto bylo všude a ne jen mezi několika pár lidmi..