Název sekce Společenství - fotografie, kde jsou vidět pouze ruce a bosé nohy v kruhu

Rozdíly mezi přátelským rozhovorem, duchovním doprovázením a svátostí smíření

Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

(Jan 20, 19-23)

Přátelská setkání:

  • Přátelství je obrovským darem, který si nikdy nelze vynutit. Vzniká většinou spontánně mezi
    lidmi, kteří spolu strávili nějaký čas.
  • Vyznačuje se porozuměním, důvěrou, upřímností. Důležité je, že člověk se necítí v tomto
    vztahu být odsuzován, a tudíž je schopen příteli odhalit i nejtajnější hlubiny svého prožívání,
    také svá tajemství nebo žádá radu.
  • Přátelská setkání se vyznačují velkou spontánností, není určená četnost ani délka těchto
    setkání, většinou je zde spontánní touha jedné i druhé strany strávit s přítelem co nejvíce
    času. Prostě člověk chce být častokrát s přítelem „jen tak“, protože je mu s ním dobře.
  • Setkání jsou většinou oboustranně podpůrná, i když může zaznít i korekce, ale u přítele
    člověk ví, že mu to říká „z lásky“.
  • Vstaň a choď nabízí prostor pro vznik takovýchto hlubokých přátelství, která se většinou
    rozvíjejí i nad rámec plánovaných akcí.

Duchovní doprovázení:

  • Oproti tomu duchovní doprovázení je už více plánované. Duchovně doprovázet může kněz i
    laik. Člověk, který chce být doprovázený, si sám osloví někoho, kdo mu připadá, že je ve víře
    „zkušenější“ (i když to je vždycky subjektivní) a kdo mu většinou i lidsky „sedne“, to
    znamená, že má k němu důvěru.
  • Setkání ale bývají už plánovaná a pravidelná (samozřejmě se může stát, že člověk potřebuje
    něco vyřešit „jednorázově“, ale síla duchovního doprovázení je právě v pravidelnosti) – např.
    jednou za měsíc po dobu 30 minut, nebo hodiny, vše záleží na domluvě a časových
    možnostech obou.
  • Princip duchovního doprovázení je, že je „duchovní“ :D. To znamená, že doprovázený člověk
    sám přináší témata, která by chtěl řešit, a která se týkají duchovního života, nebo, lépe
    řečeno, běžného života, ale v souvislosti se vztahem s Bohem. Člověk může řešit, co
    aktuálně prožívá a reflektovat, co si z toho může odnést pro rozvoj duchovního života. Jinak
    řečeno, „naučit se číst události života“. Jde o to „vynést ven na světlo svůj vnitřní zmatek“,
    ale i své touhy, prožívání, sny, cíle, motivace, ale i zklamání. S pomocí doprovázejícího se na
    to člověk může podívat trochu zvenku, řekněme „objektivnějším Božím pohledem“ a hlavně,
    člověk s tím nezůstává sám.
  • Jde o to, že všichni jsme na cestě. Doprovázející se k nám na této cestě připojí. Ale nevede
    nás jako loutku (proto se opustilo od vyjádření „duchovní vedení“, které se někdy užívalo v
    minulosti, ale evokovalo právě přílišnou direktivnost). – Odpovědnost za svou duchovní
    cestu nese v prvé řadě doprovázený nikoli doprovázející! Ten je „pouhým“ společníkem na
    cestě.
  • Doprovázející má být velice empatický a vnímat, kudy si Hospodin doprovázeného vede a
    jak v něm působí Duch svatý.
  • Člověk během doprovázení řeší věci zásadní – jako například své osobní povolání, ale i ty
    zdánlivě méně zásadní.
  • Kdo chce druhé doprovázet, sám má být také doprovázen.
  • Ve Vstaň a choď nabízí tuto službu Milan a Lenka Svojanovští, kteří k tomu mají pověření
    otce biskupa Františka Václava Lobkowicze.

Svátost smíření:

  • Není ani přátelské setkání, ani duchovní doprovázení, je to vrcholné setkání s Ježíšem, který
    odpouští a pozvedá člověka z hříchu.
  • Může je vykonávat jen kněz či biskup
  • Nejde zde primárně o širší kontext života, ten je důležitý jen pro pochopení toho, proč
    člověk spadl do uskutečnění nějakého hříchu
  • Podstatou je upřímná lítost nad hříchem a zastavení jeho vlivu na můj život.
  • Častou námitkou je, proč se zpovídat, když zase ve své lidské slabosti spadnu do stejných či
    podobných hříchů? Je to jako se zahrádkou, na které vyroste plevel. Proč ten plevel
    vytrhávat, když pravděpodobně zase znovu vyroste? Protože zahrádka, která se pravidelně
    pleje, je daleko silnější, než ta, kde se nechá plevel růst. Má smysl se zpovídat a
    „přesekávat“ zlo přesto, že člověk opět zhřeší.
  • Proto chodíme ke zpovědi pravidelně, četnost záleží na každém, dle církevního přikázání
    (jako doporučení) by to mělo být minimálně jednou za rok, ale to je opravdu duchovní
    minimum. V praxi se osvědčilo chodit ke zpovědi jednou za měsíc, aby si člověk zvykl
    reflektovat pravidelně svůj život.
  • Součástí zpytování svědomí by nemělo být jen negativní vnímání, co jsem neudělal dobře,
    ale mělo by se začít pozitivně – co se mi podařilo od minulé zpovědi, jak jsem dokázal využít
    své dary atd., až pak má člověk zkoumat, kde má ještě mezery.
  • Ve Vstaň a choď jsou vám k dispozici kněží, kteří pravidelně nabízejí tuto službu.