Letní obnova 2021

Autor Kačka (chodící účastník)
Letošní prázdniny jsem měla opravdu naplněné. Spousta akcí… spousta zážitků… Mezi ty však nemalou měrou patří i Vstaň a choď. O tomto společenství jsem se dozvěděla až letos, ale jeho myšlenka a poslání mě natolik zaujaly, že jsem dlouho neváhala a přihlásila se na letní duchovní obnovu, kterou VaCh pořádá. Bylo to pouze sedm dní. Ale vše, co se během nich událo, člověk nemusí stihnout a zakusit ani během celého roku. To co mě ale na Vstaň a choď asi nejvíce zaujalo bylo společenství lidí, kteří ve svém středu mají Krista. Hned první den jsem se v tomto společenství cítila dobře a druhý den jsem věděla, že pro mě Něco znamená. Byla jsem zde poprvé, ale otevřenost ostatních lidí mě přiměla cítit se v tomto společenství jako doma. Člověk zde měl prostor pro řešení osobních věcí. Prostor odevzdat je Bohu i pobavit se o nich s účastníky obnovy. Řešili jsme záležitosti běžného života, zažili spoustu legrace i příjemné únavy… Zážitků mám spoustu, zde ale popíši jen jeden, díky kterému jsem si mnoho věcí uvědomila… Obraz účastnice obnovy, která se pohybuje pomocí berlí a sama vyndává vozík z kufru auta jiné účastnici mi otevřel oči. Možná tento obraz nikomu neřekne tolik, jako právě mně, která jako chodící považovala za samozřejmost vytažení vozíku z auta. Ale v tomto obraze vidím obrovskou hloubku a popsání lásky k druhému člověku. Láska nemá hranic. A žádný handicap (ať už viditelný či neviditelný), který my lidé druhým připisujeme, nebrání milovat, pomáhat a žít!
 
Autor Tereza (jezdící účastník)

Myslela jsem si, že jsem věděla, to mohu od duchovní obnovy očekávat, protože jsem před 2 lety prožila víkendovku Vstaň a choď, ale zážitky byly nesrovnatelně hlubší. Můj největší kříž, s kterým na Duchovní obnovu jela byli dva roky trvající úzkosti, při kterých jsme měla i strach o život při kterých jsem věděla, že se mi vlastně nemůže nic stát. V hloubi duše jsem si přála, aby mi s tím mohla duchovní obnova pomoci, ale nechtěla jsem si to moc připouštět, abych nebyla moc zklamaná. K prvnímu velkému zlomu došlo, když jsem se odhodlala odevzdat úzkostí Pánu na večeru odevzdání, kde jsem odevzdala svoje úzkosti, ale od chvíle, kdy bylo po všem a vrátila jsem se na svoje místo mě chytla tak strašná úzkost, že jsem musela odejít z kostela a úzkost mě držela asi 20 minut a do konce jsem v té chvíli začala pochybovat o své víře. Až na skupince s jezdícími jsem o tomhle problému promluvila a bylo mi řečeno, že se to někdy stává. Uvažovala jsem i o přímluvné modlitbě, ale přiznám se, že po tomto zážitku jsem z ní měla strach. Těstě před přímluvnou modlitbou jsem prožívala takovou nejistotu, že jsem byla přesvědčená, že nebudu mít sílu tam jít. Ale naštěstí mě jedna z chodících účastnic dodala odvahy a dlouho se se mnou modlila, abych dostala odvahu, což se na konec stalo. Nebudu tvrdit, že jsem se zbavila všech úzkostí, ale je mi o dost lépe, Bohu díky.